Iva tropí hlouposti

26. duben 2009, neděle
Vyprávění o jednom víkendu, kdy mou jedinou společností byl bolavý zub.

Stala se nevídaná věc. Naši mi ve čtvrtek zavolali, že v pátek ráno odjíždí do západních Čech a vrací se až v neděli. Což mě na celé čtvrteční dopoledne maximálně vyvedlo z míry. Naposledy nám totiž rodiče nechali takhle prázdný dům loni v létě, no a to dopadlo tak, že doteď jsou vidět skvrny na našem světlém koberci v obývacím pokoji.

Tehdy jsme totiž se sestrami uspořádaly u nás doma takovou větší czechoslovak party, která zanechala následky na nás, na sousedech, koberci, konferenčním stolku, domácích zásobách alkoholu i počtu skleniček. Zcela sama jsem ale byla doma snad před čtyřmi lety? Půldenní záležitosti v podobě mých předstíraných nemocí na střední škole a podobně se nepočítají.

Čekal mě tedy víkend on my own. Což by bylo moc fajn, kdybych nebyla neprozřetelně bez závazků, tudíž neměla nikoho, s kým tropit v domě hlouposti. Takhle mě čekal jen děsivě samotný víkend. Nakonec se z toho vyklubal víkend děsivě proflákaný, nečekaně.

Domů jsem přijela už v pátek v jednu odpoledne. Hned jsem se hrnula k ledničce zkontrolovat zásoby. Tak jo, hlady neumřu. Z mrazáku jsem vytáhla rybí prsty a hranolky, že teda poobědvám. Vytáhla jsem fritovací hrnec, ale přišlo mi podezřelé, že je v něm tak hodně oleje. A vlastně jsem ani nevěděla, jak ho zapnout. Zkrátka, byla to moje první konfrontace s takovým přístrojem v naší kuchyni. Nějak se mi podařilo dát ho do chodu, ale stejně jsem si nebyla jistá, jak to teda vlastně funguje... takže jsem ty hranolky nakonec radši hodila na pánvičku k rybím prstům.

Když jsem však dávala ten fritovací hrnec zpátky tam, kam patří, neopatrně jsem s ním hýbla trochu víc a všechen ten horký olej vystříkl na mě a na půlku kuchyně. Naštěstí jsem v té době byla ještě oblečená, narozdíl od zbytku víkendu, takže to odnesla jen levačka. A teda ta kuchyň. Typické, pět minut jsem doma a už mám co uklízet.

V největším úsilí vytřít litry oleje z podlahy a kuchyňské linky někdo zvoní u dveří. Babička se stavila na chvíli mě pobavit. Poté, co jsem ji ukázala svou zarudlou ruku, pochopila, že o zábavu už mám postaráno. Vrátila jsem se teda uklidit tu spoušť. No, trošku to tam klouže doteď.

Po vydařeném obědě mi začalo být úzko. Nepomohl ani "nečekaně" bezduchý film (Válka nevěst) a puštěné icq. Odhodlala jsem se tedy ke kroku nejodvážnějšímu. Vypla jsem domácí kino i notebook, vytáhla kolo z garáže a jala se projet po krásách přilehlých luhů a hájí. Vyklubala se z to velmi poučná jízda. Zjistila jsem, že se dokážu ztratit i 4 kilometry od domova (viz má nechtěná odbočka u Moravské Nové Vsi zpátky do Mikulčic).

No a to byla moje poslední návštěva venku, nepočítám-li sobotní vyzvednutí novin ze schránky. V pátek sice tři kamarádi z Prušánek slavili ve velkém narozeniny, absence spřízněné duše, se kterou bych tuto akci mohla absolvovat, mě však odradila. Takže když jsem přijela z kola, znova jsem pustila domácí kino a icq, vyzásobila se čokoládou, a tak vlastně přežívala až do dnešního poledne, kdy jsem musela zajít na nedělní oběd k babičce a dědovi, kteří se tak stali prvními lidmi, se kterými jsem přesně po dvou dvou dnech znova mluvila.

Rodiče přijeli v neděli kolem třetí odpoledne. Dům našli přesně v takovém stavu, v jakém ho zanechali. Včetně ledničky. Bolavá stolička mě totiž odradila od konzumace jakýchkoli potravin, které v sobě neměly minimálně 30% čokolády.

Za hodinu odjíždím zpátky do Brna, jinde se totiž k napsání další seminárky do Úvodu do studia kultury asi nepřinutím. A tak se stalo, že jediný úkol, který jsem o víkendu měla, budu stejně dodělávat v jedenáct večer v Brně na bytě. Ať žijí opuštěné rodinné domky a prokrastinace.

Zpět

RSS | Copyright by Iva Hromková