Únor 2008

Prvního února mi začaly moje poslední pololetní prázdniny na střední škole. A aby ty dva dny stály za to, vydala jsem se spolu se sestrama na Slovensko za našimi novými kamarády. Výlet to byl velmi úspěšný a utužil naše česko-slovenské vztahy.

Každopádně po hezkých chvílich zákonitě přijdou ty méně příjemné. Už delší dobu si nerozumím se svými spolužačkami, resp. bývalými dobrými kamarádkami, kterým nejspíš ležela v žaludku závist. Takže o ledno-únorových dnech ve škole bych se radši nezmiňovala.

Proto se taky není čemu divit, že jsem chyběla na našem školním ples OA v Hodoníně, ten kolektiv už fakt není to, co bývaly a navíc jsem den na to - devátého února jsem skládala ony obávané testy OSP a ZSV na gymplu v Břeclavi, takže bych byla nejspíš pořádně nevyspaná (takže ještě že jsem tam nešla). A výsledky? No, ne že by se teda bylo čím chlubit, určitě mám co vylepšovat. Z OSP mám zatím 85 percentil a ze ZSV 68 percentil, což mi teda nestačí (ve srovnání se spolužáky, kteří tyto testy absolvovali taky, jsem ale dopadla nejlíp z celé třídy v obou testech). Proto píšu to "zatím" - 29. března dělám další pokus vylepšit si své skóre, takže kdyžtak zase držte palce.

Jinak, ještě tentýž večer po přijímačkách jsem svůj (ne)úspěch, který jsem (ač jsem ještě neznala výsledky) cítila v kostech, zapila na školním plese v Prušánkách.

Týden na to jsem pak jela s dějepisným seminářem na výstavu Albrech z Valdštejna a jeho doba. Ano, ta výstava je v Praze. Dojmy? Popravdě, čekala jsem víc, na druhou stranu, jet kvůli jedné výstavě přes celou republiku je blbost, takže se divím spolužákům, kteří hned po výstavě jeli zpátky do Hodonína. Ostatní (včetně mě) pak večer šli do Divadla pod Palmovkou na divadlení hru Kean. Hlavní roli tady hrál Jiří Langmajer a opravdu jsem od něj nečekala takový skvělý herecký výkon. S klidným srdcem proto můžu říct, že to byla nejlepší divadelní hra, kterou jsem kdy viděla. A že jsem jich teda pár viděla. Nejvíc asi v Mahenově divadle v Brně, kam se ale asi dlouhou dobu nepodívám, protože jsem tam snad nezažila hru, po které bych si řekla "stálo to za to".

I naší paní profesorce a její rodině, kterou s sebou vzala do Prahy (snad kvůli levnějšímu jízdnému), se to líbilo. Tou rodinu myslím šestiletou dceru, pak její sestru s dvěma synami - jejími synovci (teda to byli výpitci). Naše profesorka má neskutečný organizační talent (ironie), takže když jsem se jí zeptala, jestli můžu jet v sobotu domů už ve dvě odpoledne a ne v plánovaných šest, málem se jí zhroutil svět. Nakonec mi to teda povolila a já jela sama vlakem za čtyři sta korunek zpátky do Břeclavi.

Ptáte se proč? V pátek k nám přijeli zase ti Slováci (tentokrát už ale byli jen tři) a spolu s mými sestrami jeli do Břeclavi na koncert československé latino kapely Mango Molas. Ten se podle všeho velmi podařil, kluci u nás přespali, naši hned ráno odjeli kupovat nové auto... A tak když jsem kolem půl paté přijela do Břeclavi na nádraží, čekalo na mě všech pět jako na americkém letišti - s cedulí IVKA v ruce. Ano, stálo za to jet z Prahy o tři hodiny dřív.

Už jsem tady naťukla téma přihlášek na VŠ. Řekla jsem si, že si je podám o jarních prázdninách, s týdením předstihem, nakonec jsem ale místo toho jela na Etnofestival na Slovensko. Mimo jiné se tady promítali dokumenty, ten první, který jsem viděla, byl o prvních šesti měsících života lidí po dopadu vln tsunami na pobřeží Indonésie. Jen jsem se utvrdila v myšlence strávit aspoň pár měsíců někde na dobročinné misi.

V týden odevzdávání přihlášek všichni spolužáci začali plašit kvůli různým potvrzením od školy, ústřižkům a podobným věcem. Mně to nakonec minulo. V pátek byl poslední termín podání, takže jsem si v úterý sedla za počítač a jala vymýšlet, kde budu trávit příštích pět let.

Odeslala jsem dvě přihlášky, obě na Masarykovu univerzitu. První mířila na Fakultu informatiky na obor Počítačová grafika a zpracování obrazu. Tohle je můj "záchranný" obor, vím, že studium je velmi náročné (hlavně ta matematika!), ale dostat se tam nijak těžké nebylo - stačilo mít percentil z OSP nebo z MAT nad 70 percentil, což naštěstí splňuju, jinak bych musela dělat TSP a tam si pravda tak jistá nejsem. No a tu druhou jsem si poslala na Fakultu sociálních studií, mezifakultní kombinaci oboru Mediální studia a žurnalistika (FSS) s oborem Teorie a dějiny filmu a audiovizuální kultury (F. filozofická).

Ve středu potom nám nejel celý den internet, takže až ve čtvrtek večer, když jsem se vrátila z jazykovky, jsem opět zasedla k Internetu, protože (vzhledem k počtu přihlášek mých spolužáků) mi připadly dvě přihlášky málo. A ještěže tak. Pozdě (ale přece) jsem totiž zjistila, že na ty Teorie a dějiny filmu musím speciálně absolvovat TSP a oborový test (písemku) z teorie a dějin filmu a pravda, otázky jako Pokuste se popsat styl filmů Bély Tarra. nebo Co víte o filmu Metropolis? se me vážně netýkají. Takže jsem si podala další dvě přihlášky - znovu kombinaci oborů na FSS - mediální studia a žurnalistiku s enviromentálními studiemi a mediální studia a žurnalistiku s mezinárodními vztahy.

Proč tři přihlášky na žurnalistiku? Protože na každou kombinaci oborů se požaduje jiný percentil... Takže to jsem já a moje přihlášky. Ještě jsem sice zvažovala ekonomiku, když teda studuju to ekonomické lyceum, ale myslím, že tohle odvětví radši přenechám mé sestře. Nevím, jestli jsem udělala dobře, to rozhodování bylo ale pro mě opravdu těžké. Vůbec si nejsem jistá, jestli na ty školy vůbec mám, a trápí mě otázky, co já vlastne budu na té žurnalistice dělat, to, že mě baví psaní, není přece všechno... O informatice ani nemluvím, tam to byla nejspíš střela vedle. Ještě teď pořád nevím, kam bych se asi tak hodila... Všude a nikam. Budoucnost je nejistá...

Zpět

RSS | Copyright by Iva Hromková