Časopis Report o Madonně

V zářijovém čísle hudebního časopisu Report jsem objevila článek o Madonně a nezbývá mi nic jiného, než s ním víceméně souhlasit, posuďte sami...

BEZ RESPEKTU: O Madonně a ztrátě soudnosti

Přiznávám, že spoustě dnes běžných věcí, jimž je přičítán statut tzv. fenoménů, vůbec nerozumím. Nestahuju si "empétrojky", nemám "ajpod", nepoužívám "ájsikjů", "nečetuju", "nepařím gamesy" - prostě nejsem "kůl". A to už vůbec nemluvím o tom, že jsem přesvědčen, že klidně můžu být Čechem, aniž bych skákal. Ale "oukej", proti lidem, kteří si tykají s dneškem, symbolizovaným těmihle "fenomény", v zásadě nic nemám. Dokonce se obávám, že aspoň co se týče některých z nich, i na mě dřív nebo později dojde. Čemu ale neporozumím nikdy, a to zejména proto, že nechci, jsou dobové tanečky kolem dámy považované taky za jeden z fenoménů a říkající si Madonna. Jestli mi nad něčím zůstává v poslední době rozum stát, jsou to právě ony.

Vůbec se nechci pasovat na nějakého generačního mluvčího, ale je fakt, že alespoň pro část lidí, kteří dospívali v osmdesátých letech za poslechu a v úzkých mezích možností i poctivého sledování všeho, co se na hudební scéně šustlo, byla tehdy Madonna přímo esencí diskotékového kýče. Tedy, abych byl upřímný (rockový časopis to snad snese), nazývali jsme ji přesnějším slovem: sračka. Něčím, co nám nesmělo přes práh. Chápu, že každý má právo vyvíjet se. Vyvíjel jsem se i já a spoustu muziky, kterou jsem v pubertě přinejmenším "nemusel", si dneska coby historický exponát rád poslechnu (příklad za všechny: Depeche Mode). A vyvíjeli se samozřejmě i dotyční umělci (U2 mě začali zajímat až od Achutng Baby, abych uvedl další markantní příklad). Ale paní Madonna? Je opravdu vývoj, když si někdo pozve módní a bezesporu ctihodné producenty, kteří pouze dodají moderní sound hudbě, která de facto zůstává stejná, o kvalitě toho, co by mělo být u zpěvačky nejdůležitější, tedy zpěvu, raději nemluvě? Podle mého skromného názoru nikoli.

Mediální masírka, která kolem Madonny byla odjakživa, mě dlouho nechávala celkem chladným. Koneckonců, vždycky se jí dalo celkem úspěšně vyhnout, prostě ji nevnímat. Ale ty komické veletoče kolem jejího současného turné, během něhož milostivě ráčí poctít svou božskou přítomností i Prahu, už mi hodně lezou na nervy. A zase: nemám nic proti těm , kteří se stavějí jako ovce do půlnočních front u benzinových pump, aby za nejlevnější lístek zaplatili třecetinásobek (!) ceny dobrého klubového koncertu. Každý svého štěstí strojvůdcem. Ale to, co předváděla a předvádějí některá média, tvářící se mnohy i velmi seriózně, ztráta soudnosti některých mých kolegů, jejichž vkus pro mě nikdy nebyl problém respektovat, ty snůšky naivně fanouškovských blábolů, tvářících se jako recenze prvních koncertů evropské šňůry či zpěvaččiny profily, ta adorace zjevné nabubřelosti a pokleslosti - to všechno mě vede ne k přehodnocení vlastního názoru na zřejmý objekt erotických snů těchto autorů, které by pro mě byly spíš noční můrou, ale spíš k zostření pozornosti směrem k vlastní práci. Nerad bych se totiž někdy přistihl, jak taky - pěkně po česku - dělám hop hop hop...


Ondřej Bezr

Zpět

RSS | Copyright by Iva Hromková