Ukázkové pracovní prostředí


26. června 2008, čtvrtek

Zítra mě čeká snad už poslední den v mé brigádě snů. A sama sobě se teď vlastně divím, že uvažuju, že se tam znova vrátím. Ale ono je to tak - brigáda v dohledné době zatím žádná (z Racia, kde jsem dělala ten pohovor, se konečně ozvali - neberou mě, upřednostnili Břeclaváky, svině jedny...) a peníze na stromě zatím nerostou.

Ono by mě ta brigáda snad i bavila, kdybych nemusela dělat osm hodin v takovém pracovním prostředí. Na kolektiv si nemůžu stěžovat - Rusové jsou strašně fajn, ostatní se taky u nás rádi zastaví na kus řeči a všichni táhnem za jeden provaz v tom, že kde můžem, tam se flákáme. Teda kromě situací, kdy vám před rukama jede věšák do barvírny a vy se z posledních sil, zpocení a špinaví, snažíte na něj navěšet co nejvíc dílů, než nenávratně zmizí. Ale to absolvujete tak čtyřikrát za směnu, vadí mi spíš místo, kde mám danou práci vykonávat...

Nefunguje tam klimatizace - takhle, ona ani nikdy nefungovala, protože nějací fušeři ji tam už špatně nainstalovali, takže teď se to musí zase opravit a než k tomu dojde, budou za oknem beztak už přízemní mrazíky. Takže bez klimatizace to v praxi pak vypadá tak, že když je venku 30°C, v hale je 35°C. Nedělám si srandu. K tomu přidejte neustálý hluk a rachot. A jako by toho ještě nebylo málo, dnes se jeden mladý klučina zranil a než s tím krvavým prstem došel pod kohoutek, pokapal půlku haly. A zaschlá krev je taky svině.

Na nesnesitelné horko už v sedm ráno, randál a krev na podlaze si možná ještě zvyknete, dnes se však někdo rozhodl opravit tu klimatizaci, takže se dnes svařovalo. Kousek nad mojí hlavou. Jiskry z toho všeho, ač v bezvětrnu, létaly jako splašené. Tak jsme se se Šárkou naštvaly a jelikož jsme toho pro dnešek měly už plné zuby, zašily jsme se do šatny už ve 14:03, přesto, že máme oficiálně končit až 14:30 a neoficiálně mají všichni 14:15 padla, protože nastupuje odpolední směna. I tak jsme ale v té šatně nebyly první. Holt, někdo to má vychytané, kdy skončit a kdy ne.

Zpět

RSS | Copyright by Iva Hromková