Píšu Ti ...

12. duben 2008, sobota

Píšu Ti, protože mě trápí spousta věcí, jako prázdný cesty domů. A to věčný přemýšlení k tomu...

Člověku je vždycky smutno, když z ničeho nic, když třeba vítr přivane tu dobře známou vůni, se všechno zase vrátí. O pár let zpátky.
Když jsem si včera se sestrama vyrazila do parku za radnicí, místo mé oblíbené ekonomiky a účetnictví, jen jsme tak seděly na lavičce a popíjely víno z Chile. A hlasitě jsme se smály. Těžko popsat, čemu vlastně, ale po dlouhé době nám bylo zase strašně dobře. Pak přišla ta chvíle, kdy se vždycky trochu zatáhne a začne foukat mírný vánek, a všem třem se nám ve vzpomínkách vynořila naše léta skautských táborů...

Jenže Ty neslyšíš, jenže Ty neposloucháš. Snad ani nevidíš, nebo spíš nechceš vidět... Zkus změnu - uvidíš. Pak vítej do svobody.

Těžko věřit, že se tak míjime. Jestli v tom nebudou nějaké vesmírné síly, tak teda vážně nevím. Co takhle se někde někdy potkat, sednout si do trávy a nechat se hřát slunečními paprsky?
Ještě pořád je čas na snění. Ještě pořád můžu doufat, že ke mně přijdeš ze zadu, až si někdy budu zoufat nad bytím a nebytím, podáš mi květinu, výběr nechám na Tobě, a pošeptáš mi do ucha...

Neznám Tvý jméno ale Tvoje oči, mi koukaly do duše...

Zpět

RSS | Copyright by Iva Hromková