O masakru na střední škole Columbine, aneb představte si...


Představte si, že studujete na střední škole a prožíváte úplně normální školní den. Je po čtvrté vyučovací hodině a vy si možná říkáte, jak to dnes hezky utíká. Jdete na oběd, když v tom vás v jídelně profesor varuje, abyste rychle opustili zadním východem budovu, protože před školou někdo střílí na studenty...

Že se to může stát tak leda v Americe? Ano, tam se to už stalo, ale jak můžete tvrdit, že stejní psychicky narušení jedinci nejsou i jinde...?

Představte si, že jste znovu v té škole. Profesor vás varoval a vy spolu s ostatními, kteří byli s vámi na obědě, utíkáte pryč ze školy. Ale co ti, co zůstali v knihovně, laboratořích, učebnách a nikdo je nevaroval? Co třeba ta sedmnáctiletá dívka, která si šla sednout se svým přítelem ven před školu a naráz má dvě kulky v těle a padá mrtvá k zemi. A co její přítel, který je těžce raněn? Možná si ani nestihnou uvědomit, že ti, kdo stříleli, byli jejich dva spolužáci... Pro Dylana a Ericha teď však začíná jejich "slavná" cesta školou. Na chodbách se snaží zabít co nejvíc lidí, po té co se jim nepodaří odpálit dvě podomácku vyrobené desetikilové bomby schované uvnitř budovy.

Studenti se mezitím snaží utéct, možná že jste mezi nimi, možná že už prosíte o milost, nechápete, co se to děje. Možná, že jste zrovna svědky toho, jak si jeden postřelený student lehá na zem a předstírá, že je mrtvý, a tak se vlastně zachraňuje...

Ale nejen, že vy se bojíte, voláte mobilem o pomoc, ale i učitelé dělají co mohou. Jeden z nich je smrtelně postřelen, když se snaží zamknout co nejvíce studentů do učeben, aby se k nim Erich s Dylanem nemohli dostat. Jeho samotného pak zachraňuje aspoň na pár hodin šestnáctiletý kluk, který mu dává první pomoc. Profesor však při převozu do nemocnice umírá a student se pak dlouhou dobu, kvůli tomu co prožil, léčí z těžkých depresí, až nakonec po roce spáchá sebevraždu...

Jenže třeba jste právě na opačném konci budovy, učíte se v knihovně na další hodiny a nic o prvních obětech nevíte. Je těžké potom brát vážně učitelku, která se vřítí do třídy a začne na vás křičet, ať se schováte pod stoly. Uposlechnete, až si všimnete, že má postřelené rameno...

A to ještě netušíte, že knihovna má být dějištěm největšího masakru. Erich a Dylan se totiž zanedlouho dostávají do místnosti a vám tak před očima umírá asi 12 kamarádů, dalších 10 jich je postřeleno, někdo i dvakrát, někdo kvůli tomu doživotně ochrne. No možná jste tou obětí i vy.

Že tohle je už ale vážně jako z amerického filmu? To těžko, to by se už přece odvážní policisté vrhali do útrob školy, hledali dva vraždící studenty a snažili se zachránit ostatní. V reálném životě to vypadá ale trošku jinak. Policie vchází do školy až po několika hodinách (kdy už vlastně není koho zachraňovat nebo chytat), přičemž před školou monitoruje situaci už od začátku masakru.

Vy to ale přežijete, zachráníte se sami, tak jako většina studentů. Masakr končí, nikdo ale není obviněn. Jak taky, když vrahové si nakonec vezmou život sami, zastřelí se hned u svých obětí v knihovně. Motiv jejich vražedného útoku? Nejspíš nepochopení společností...

Vlastně ani já sama si tohle nedokážu představit, americký dokument Maskar na střední škole v Columbine mě ale svým surově realistickým pojetím utvrdil v tom, že nic není nemožné. Říct, že mi při sledování ukáplo jen pár slz, by nejspíš nevylíčilo to všechno, co jsem u tohoto dokumentu prožívala. Také si nedokážu představit, co ti lidé, stejně staří jako já, museli prožívat, když jim jejich spolužák mířil brokovnicí na hlavu. Nechápu, jak a jestli vůbec se s tím vyrovnali všichni ti, kteří přežili, všichni pozůstalí obětí...

Neuvěřitelné se stalo pravdou. 20. dubna 1999 se odehrál do té doby největší masakr na škole v dějinách USA.


On ten svět je vůbec plný těžko pochopitelných událostí. Člověk by nevěřil, že i v Izraeli může vzniknout neonacistická skupina. (Lidská hloupost je nekonečná.) A proč mi taky nikdo neřekl, že první ženou nebyla Eva ale Lilith? (Lidská nevědomost taktéž.)

Zpět

RSS | Copyright by Iva Hromková