Můj první den na vysoké škole

9. duben 2008, středa
Čekali jste tento článek až v říjnu? Popravdě, já taky:-))

Stojím v Břeclavi na nádraží a připoju se tak i se sestrou – v současnosti posluchačkou Fakulty sociálních studií – k houfu studentů mířících do Brna na své vysoké školy. Ano, je zase pondělí. Počasí je celkem nevlídné a rozkopané vlakové nádraží také nevypadá velmi pohostinně, proto všichni vyhlíží spěšný vlak, tentokrát ale ne do Bradavic.

V prostředí teplého kupéčka zapředu hovor se sestřiným kamarádem, shodou okolností také studentem fakulty, na kterou se já teď jedu podívat - čistě ze zvědavosti, jak vypadají přednášky na oborech, které jsem si, nějakým řízením osudu, napsala na přihlášky. Rozhovor je velmi plodný a povzbudivý, ano, na moje vysněné obory mi „stačí“ být mezi 10 procenty nejlepších.

Na fakultu dorazím s mokrými botami a vystrašeným pohledem ve tváři. Neztrácím však odvahu, se sestrou se připojíme k jejím kamarádkám a v čase před přednáškou dokonce dokážu docela obstojně konverzovat na téma jejich seminární práce, o které samozřejmě nemám ani ponětí.

První přednáška mě povzbudila do dalších. Jeden by nevěřil, že to, co mám ve svém středoškolském sešitě napsáno ve větě jednoduché oznamovací na jednom řádku (1450 Jan Gutenberg vynalezl knihtisk), vysokoškolský profesor o tom dokáže přednášet hodinu a půl, poutavě.

Bohužel další přednáška mě utvrzuje v obecně zažité studentské pravdě, že na některé hodiny je opravdu zbytečné chodit. Přednášející je jistě nějaký uznávaný profesor, ale zaujmout dokáže asi tak, jako když naše profesorka začne vykládat o důchodě a penzijním připojištění. Takže se potom nemůže nikdo divit, že v průběhu přednášky opustí posluchárnu asi jedna třetina lidí, z třiceti. O čem, že to ten profesor vlastně mluvil?

Tak tak stíhám přednášku o první světové válce, viděnou ne z vojenského ale spíše z diplomatického hlediska. Nechávám se strhnout zajímavým tématem, a tak nechápu ty, kteří si na svých noteboocích brouzdají po stránkách s horoskopy. Ale možná, že nakonec budu stejná. Každopádně ke konci přednášky mám popsané pět a půl stránky formátu A4 a tak si přeju, abych si u maturity vytáhla právě první světovou.

Čas, který mi zbývá do další přednášky, strávím v knihovně fakulty, kde se učím na zítřejší test z práva – ano, zítra se vracím zpátky do, pro mě čím dál šedivějších, školních lavic. Poslední přednášku dne vede mladý, sympatický a jistě i perspektivní doktorant na téma Mezinárodní měnový fond a kupodivu se vcelku chytám, ne nadarmo je to součástí mé maturitní otázky. Podle pohledu na další desítky lidí jsem však jedna z mála, která chápe o co jde v měnové politice.

Škoda, že musím odejít o něco dřív, abych stíhala nějaký rozumný vlak směr má rodná hrouda. Unavená, ale spokojená s průběhem mého „prvního dne“ na vysoké škole, se vracím domů, kde na mě ještě čeká opakování pár maturitních otázek na zítřejší zkoušení. Jak nezajímavá mi najednou přijde střední škola, celý ten systém a celý ten měsíc, který tam ještě budu muset absolvovat, mé plácání na střední škole mi připadá už dozajista a skutečně jen zbytečné. Jediným světlým bodem je maturita. Vždyť, není to jen přátelský rozhovor s vyučujícími na dané téma?

Zpět

RSS | Copyright by Iva Hromková